Noční panorama Budapešti	Změť ulic chodcům nebezpečná	Skleničkový virtuos	Budapešťský dóm sv. Štěpána	Už v Rumunsku: náměstí v Sibiu
Květinová kašna	Zelení medvědi	Transylvánské střechy	Sebescu de Sus - cizinci v uličkách	Teplé počasí při nástupu na hřeben
Mrkev v zimě, sáňky v létě...	První a jediný nocleh pod stanem poznamenaný hutnou bouří	Kaboní se kaboní	Pohled k bývalé chatě Suru	Prší. Vyuzená noc v salaši ve společnosti cikánské party borůvkářů
Nezapomenutelná salaš ráno po dešti	Inverzní idyla	Moje maličkost kontrastuje s velikostí hor	Jezero Avrig	Romantická bystřina
Ledovcový kotel, jeden z mnoha	Po výstupu na stále se vzdalující vrchol (možná Vf. Budislavu)	Typický hřbet Fagaraše	Mlíko v údolí aneb tam si mraky buďte!	Totéž na stojáka...
První plechový refugiul, desetimístná konzerva	Ranní překvápko	Horský šedivák	Nejhezčí den výpravy	Prudký sestup do sedla pod Negoiu
Kolmo stoupající mrak na hraně hřebenu	Lesnaté hvozdy na jižní straně	Dobyt! - Vrchol druhé nejvyšší hory Fagaraše - Vf. Negoiu	Druhý plechový refugiul, reality show Plechovka	Two more days...
Jezero Calcun, doupě všech rumunských orkánů	Po 60 hodinách uvnitř	Sestup k hranici lesa	Průchod kosodřevinou	Sněhový výškoměr: hranice sněhu = 2000 m n. m.
Drápeme se strží k lepším zítřkům za tunelem	Jana a Pavel	Zaskočená sněhem	Hřeben s nájezdem k tunelu	Transfagarašský tunel
Jezero Bilea, v pozadí penzion se dvěma hvězdičkami a dobrou polívkou	Transfagarašan - silnice se klikatí nahoru k tunelu	Jezero, jehož jméno mi neutkvělo, zato krása ano	Naivní mazání krémem na opalování...	Furt po červené
A zase mraky!	Lední dovolená	Skalní okno, kde se vzal, tu se vzal kus vápence	Terénkozy	Chata Podragu - mlha, kámen, sníh. Moldoveanu nebude :-(
Oslíci ve vánici	Copak vy dva?	Vodopád v dolině	Chatrné lávky přes potok	Umývárna pod horami, prasata do autobusu nesmějí
Estonci nás vzali busem na vlak	Ekologie po Rumunsku - tři díry do jednoho koše	Brašovská synagóga	Prý nejužší ulička v Evropě	Drákulův hrad Bran zvenčí
Bran uvnitř	Celá squadra - Honza, Aleš, Jirka, Láďa, Vojta, Jana, Jana, Pavel, Jára, Jirka	Kříž s cyrilicí nebo nějakým jiným nesrozumitelným písmem	Chaloupka z mechu a kapradí	Skanzen pod hradem
Hliněné úly	Tržiště v Branu	Bran 0 km - že by pupek světa?!	Zadrátovaný hrad Bran	Blbuvzdorné označení hradu - památkářova smrt
Víte, kdo to tu vybudoval? Přece BRAtři SOVěti!	Pravoslavný kostel	Nate...	Hostel na konečné	Vedoucí výpravy po požití
Panorama jezera	Panorama hřebene

MALÝ CESTOPIS O VELKÝCH ZÁŽITCÍCH

po 3.9.
Vydali jsme se na letní dovolenou, ale vrátili se z dovolené lední. V Brně se nás slezlo ve vlaku osm - informatik, lékarnice, stavař, psycholog, policista, chemička, pracující student a biskupský sekretář. No potěš. Dokodrcali jsme se EC drožkou přes Čobolákov do Budapešti. Maďar mluví asi jako když jinej blije, což bylo obzvlášť znát při poslechu nádražního rozhlasu. Uhrům ale nevolno nebylo a začali se sunout dle pokynů z ampliónu, kam kdo potřeboval. Složili jsme batožinu v čekárně a odvážně vyrazili do ulic. Pověstný Pražák za volantem je něžné a krotké stvoření ve srovnání s maďarskými šoféry. Kurz je asi následující: 10 CZK = 100 HUF, 50 km/h českých = 80 a víc km/h maďarských. K Dunaji a zpátky nám bohatě stačilo, bylo sviňsky dusno a v průchodech uléhali pod peřiny rozmazlení teplomilní houmlesáci. Do ICéčka s námi sedlo asi 60 Čechů vyslaných do Sibiu k budování evropské ekumény, prohodil jsem pár slov s otcem biskupem Radkovským.

út 4.9.
Noc tisíce poloh a nezamhouřeného oka ukončil výstup v rumunské Devě. Nad městem čněl hrad a do Sibiu jel suprnovej vláček s pavoukem na čelním skle. ČéDé by mohly závidět. O zastávku dál (asi v Sighisoaře) se navalila zmíněná ekumenická delegace. Ještě, že jsme nastoupili první. V Sibiu jsme zašli mrknout do útulného centra, město tepalo přípravami na křesťanské setkání. Členité střechy, úzké uličky, zelení medvědi ze živého plotu... Peníze jsem první směnil já, což byla chyba, protože mě natáhli o 16% (!!!) poplatku. Ostatní měnili v bance s nulou. Plánovaný autobus jsme nevypátrali, a tak jsme museli vzít zavděk usmlouvaným minibustaxíkem. Ten si dal! Vymet s náma brutální blátivou polňačku, zprasil si vůz, vyklopil nás v kýženém Sebescu de Sus a honem mizel. Našlápli jsme na konec vsi, kde se hned prudce zvedal hřeben. Otrávení horkem jsme se posilnili na výstup a zamířili k vyhořelé cha tě Suru. Po více než dvou hodinách dupání jsme zpocení dorazili k odrbaný boudě, v níž vegetili dva Češi, které s námi o den později spojilo počasí, výpravčí a elektrikář. Rozbili jsme stany, vyndali vařiče a pak to přišlo. Horda cikánů z hřebene, notně provlhlých, s plnými koši borůvek. Rozestlali se jako pod širák. Byli špinaví a svérázný, ale ne vlezlý či snad agresivní. Po zalezení do stanu nám zbylo už jen audio. Hromy, blesky, bouřka jako kráva, déšť, praskání dřeva, řinčení plechů a halas z boudy, do níž cikáni k radosti Aleše a Jirky nalezli a rozdělali celonoční oheň. Litovali jsme je, netušíce, že další den nás to čeká taky.

st 5.9.
Jára do nás sice večer hučel, jak budeme brzo vstávat, abysme toho hodně urazili, ale počasí řeklo o svoje, což nám ani nevadilo. Přispali jsme si do desíti a dohnali tak deficit z vlaku. Když přestalo pršet, pozvolna jsme se najedli, sbalili a ještě pozvolněji vyrazili k hřebeni. Obloha byla jedna velká mlha, co chvíli koketující s deštěm, a zem byla totálně nacucaná vodou. V patách nám šli Jirka s Alešem. Cestu s námi měla společnou taky zmíněná grupa cikánů, která se přes noc trochu obměnila - ženský a kluci slezli dolů a místo nich tu byli další chlapi. Vzájemný oční kontakt vyzařoval oboustranný úsměšek: Oni na nás koukali jako na blbce, co se rachotěj s obrovskými bágly do takovýho krpálu; my na ně zas jak na blázny, protože v teplákových soupravách, bílých teniskách od ťongů a hranatým košem přes rameno mířili v té sibérii na borůvky, kterých bylo nejdřív jako šafránu a pak ani to ne. Cesta se táhla a na hřeben jsme dolezli o poznání déle, než jsme plánovali. Vrchol se prozradil šíleným vichrem, který podrážel nohy a Jirkovi dokonce odnesl pláštěnku s batohu. Po krátkém pochodu po kýženém hřebeni začalo hřmít. Diskusi o požitcích z bouřky na vrcholcích hor jsme velmi rychle uzavřeli sestupem k salaši v ledovcovém kotli pod námi. Notně promočení jsme obsadili šindelovou místnost zhruba 4x4 metry s ohništěm a palandou, která zabírala tak třetinu plochy. Bude to blbá noc, ale není na výběr. Stepujíce v chladné boudě, jsme zaslechli halasení cikánů. Zlá předtucha se nám vzápětí zhmotnila na prahu salaše v počtu šesti osob. Dobrodružství začalo a cikáni se začali chovat velmi, velmi domácky. Naše přítomnost se smrskla v koutku do pózy mlčenlivého civění. Nejstarší a nejbodřejší z nich si po mohutném čvachtnutí vylil kouřící holínky přede dveřmi. Byl to takový smrad, že nezmizel ani po celonočním dešti. Pak už to šlo ráz na ráz, rozdělali oheň sundali mokrý hadry a jali se je sušit. Narozdíl od nás, kteří jsme si schovali své mokré goretexy před jiskrami. Kouř štípal do očí a ledy tály. Čtyři z nás rezignovali a postavili venku stany, smrádek a teplíčko bylo příliš silné... Nám ostatním pokračovalo divadlo. Zkusili jsme trochu konverzovat pomocí slovníku k pobavení všech. Že prý jsou z Brašova a nejsou cikáni, ale Rumuni... Mladší Rumun nás oslnil svou plynulou angličtinou - jediný výraz "my friend" používal pro vše se zjevným úmyslem navázat kamarádčaft. Nabídku uválených borůvek jsme odrazili palbou fotoaparátu, což sklidilo pozitivní ohlas. Naši spolunocležníci pálili vše, co v salaši a okolo našli. Jeden vytáhl orosený mobil a začal jej v plamenech sušit. Další vařil kafe ve smaltované misce, kterou v salaši našel (kupodivu ji před použitím i umyl ohřátou vodou). Pomalu se rozložili na zem ke spánku a dokonce střídavě spali - jen toho nejmladšího bolela hlava a byl zjevně nastydlej, a tak mu Jára dal prášek a on usnul jako dřevo s hlavou na kamenném schodě. My jsme klepali kosu pod spacáky na palandě a nikdo usnout nemohl.

čt 6.9.
Ráno bylo chladnější, zato s modrou oblohou. Nemuseli jsme se dlouho přemlouvat k brzkému odchodu. Cikáni se rozloučili a vyrazili za svými borůvkami. Kolem pohasínajícího ohně jsme sbalili svých pět švestek a fr nahoru. Houpavá cesta po ostrém fagarašském hřebeni nabízela divukrásné panorama bílé inverze v údolí. Zanedlouho jsme byli u jezera Avrig - těžkotonážní romantika u bublajícího potůčku padajícího do údolí, modré oměje a tatranka. Výstup zpět na hřeben byl o poznání členitější než dosavadní cesta. Poobědvali jsme a pokračovali po červeném pruhu. V cestě nám stála hora jako prase (Vf. Scara), výstup byl nekonečný, protože vrchol byl až za třetím terénním zlomem, takže jsme byli dvakrát zklamáni, že ještě nejsme nahoře. Pak jsme svižně sestoupili k červenému refugiulu pro deset a příjemně strávili odpoledne jídlem, sušením věcí, kocháním se panoramaty, odpočinkem a někteří dokonce mytím! Vymetli jsme špínu z plechové boudy a ubytovali se. K večeru dorazili další tři Češi, kteří rozbili vedle stan. Soumrak přinesl večerníček v podobě němého dialogu mladého páru, který přišel z opačné strany, nás minul a pokračoval dál po hřebeni. Jí se nahoru už vůbec nechtělo a on se hrnul kupředu, prostě divadýlko. Nakonec oba zmizeli v mlze za obzorem a my ve spacáku.

pá 7.9.
Vypotáceli jsme se z naší plechovky a ejhle, překvápko: šedivák. Sluncem zalitá jinovatka byla tučným soustem pro všechny přítomné fotografy. Inu, posnídali jsme, sbalili a hurá slunečným dnem po dalších modravých vrcholcích. Kolem poledního jsme došli na Vf. Serbota (jak název napovídá, trochu jsme si tím naďáli do bot). Značka pokračovala víc dolů než dopředu, a tak nás čekal náročný sestup, či lépe slézání, ostrého kamenitého hřebene - sem tam byly i řetězy. Dole jsme na hřejivém sluníčku poobědvali. Při stoupání k Vf. Negoiu, které bylo jen o málo náročnější než zdolaný sestup, se začala valit mlha ze severní strany hor kolmo k nebi. Negoiu je druhá nejvyšší hora Fagaraše (2535 m n. m.); tam jsme se cvakli foťákama a si cvakli slivovicí a v tom byla mlha všude okolo. Zahaleni v oblaku jak Mojžíš na Sinaji jsme se dali dál směrem k pověstné skalní průrvě Strunga Dracului. No sešup to byl pořádnej, nahoru bych to jít nechtěl. Lezouce po řetezech, rychle jsme ztráceli výšku. Pod touto horalskou "lahůdkou" nás zastihlo pořádné sychravo. Hopkali jsme po šutrech jako kamzíci směrem k jezeru Caltun. Zde jsme se také definitivně spřáhli s trojkou, která vedle nás stavěla stan - byli to Artur, Michal a Katka z Náchoda (k Járově velké radosti). U jezera je žlutý refugiul s oblou plechovou střechou připomínající hangár, akorát pro třináct lidí s místem na batohy. Zalezli jsme dovnitř bez potuchy, na jak dlouho. Uvařili jsme večeři, setmělo se a začala čina jako kráva. Mlha se proměnila ve srážky (jak jsme ráno zjistili, sněhové) a vítr zrychlil a podle hukotu v boudě bylo znát, že šlo o orkán (dle stupnice pana Beauforta víc než 117 km/h). Nicméně nocleh byl pohodlný a vydatný.

so 8.9.
Jak by také ne, když jsme vůbec neměli důvod vstávat. Pohled z opoceného okénka dvěří na nás platil víc než zákaz vjezdu. Pravda, někteří a posléze všichni vstát museli - příroda si řekla o své. Vykonání potřeby se nám stalo celodenním tématem číslo jedna. Není divu, když gravitace díky vichru změnila směr o 90 stupňů a vzdušné turbulence zvedaly na 30 m velkém jezeře půlmetrové vlny. Zážitky z vylučování metodou spreje korunoval Jirka, kterej přišel s počůraným zadkem. Holky na toto téma radši mlčely. Dopoledne se zjevily dva Rumuni, ne borůvkáři, ale on a ona. Posvačili a my už mysleli na to, kam je uložíme (moc nás toho ale nenapadalo). Kupodivu se měli brzy k odchodu zpátky. Ona ve dvěřích pronesla zlověstnou kletbu na téma počasí: "Two more days!" Přes den jsme se bavili - jak jinak - polárně-fekálním humorem. Mapa nám prozradila, že Jezero Caltun se nachází v místě proluky dvou hřebenů, což vysvětlilo ten příšerný vítr. Cesta pro vodu ke 20 m vzdálenému prameni se stala výletem na půl hodiny. Vichr z hor podrážel nohy a ledové jehličky se zasekávaly do ksichtu, takže i Láďovy brejle proti sluníčku přišly vhod. Jinak jsme si aspoň vyvářeli, luštili sudoku a tak. Ulehli jsme k další, ještě větrnější noci.

ne 9.9.
Mohli jsme mít krásný pochod po hřebeni, ale počasí řeklo ne - když metelice, tak pro všechny! Ráno totiž nepřineslo žádnou změnu. Venku se ženili čerti. Navrhl jsem, že by nám bylo teplejc, kdyby uzavírali registrované partnerství. Byli jsme však dobré mysli, jedli dobré müsli a jiné dobroty a snili o tom, jak se proslavíme v Plechovka Reality Show. Den pomalu uběhl ve stejných kolejích jako den předešlý. K večeru vítr utichl! Vylezli jsme ven, užasle fotili protější hřeben, který se vynořil na chvíli z mlhy, užívali si obnovené dodávky gravitace a slastně močili směrem dolů. Na dobrou noc začal vítr opět koncertovat.

po 10.9.
Po zhruba 60 hodinách strávených v plechovce 4x7 metrů v počtu 13 osob byl čas na změnu bez ohledu na počasí. Hřeben byl stále uzamčen mlhou, sněhem a větrem, a tak jsme museli sestoupit pod bílou hranici 2000 m n. m. Kdo by to byl řek, necelých sto metrů pod jezerem bylo úplně normálně, zelená tráva, viditelnost na kolik kdo chtěl... a my jsme jak blbci zabili dva dny tam nahoře. Kolem bublajících potůčků a hustou kosodřevinou jsme se po modrém pruhu propletli dolů a zas nahoru do ledovcového kotle, ze kterého jsme nevěděli, jak dál. Zvolili jsme trasu po boku bočního hřebene, tedy okolo, nikoli přes (což byla chyba, protože modrý kříž vedl rovnou k tunelu...; to jsme ale odhalili až o mnoho hodin později). Za rohem hřebene na trávě jsme poobědvali. Pod námi se klikatila silnice Transfagarašan k tunelu, ke kterému jsme mířili i my. Strmou strání na bok s pravým kotníkem vyvráceným od asymetrické chůze a levým ramenem zdrceným tíhou batohu jsme se škrábali asi dva kiláčky přes tři hodiny. Cestu nám "zpříjemnilo" husté kamenité křoví, konečně borůvky, prudké stoupání (kámen, který se mi utrhl pod nohou naštěstí Pavla s Janou netrefil!) a opět chůze bokem, tentokrát na vražedném povrchu tráva-sníh. Po úmorných krůčcích jsme se doklouzali navečer ke kýženému tunelu. Pak už nebyl problém vyndat baterky a po asfaltu proběhnout kilometr tmou. Za tunelem, na druhé straně hlavního hřebene, nás čekaly dva penziony, jezero Bilea, auta, stánky a prostě civilizace, byť horská. Hned v prvním penzionu jsme nasmlouvali nocleh na teplé chodbě za 10 lei a dali si pořádnou rumunskou večeři, polívku, maso a pivo (Ursus). Neopomněli jsme využít keramiku, kohoutek a další vymoženosti záchoda ke zkulturnění se. Komfortní nocleh na koberci stál fakt za to.

út 11.9.
Vstávali jsme docela dobře vyspalí a docela brzo, abychom nepřekáželi hostům, kteří začali vylézat z pokojů. Dole v chodbě, kde jsme měli složené batohy, jsme posnídali, na záchodě odbyli hygienu, na zápraží uvařili čaj či kafe... někteří si to nechali až na ven, kde nás přivítalo modré slunečné nebe a bílé vrcholky hřebene. Na ten jsme po půlhodině usilovného dupání dorazili a otevřel se před námi nádherný výhled na jezírko Caprei. Fotili jsme jako o závod a naivně se namazali krémem na opalování, na což počasí vzápětí reagovalo tím, že uzavřelo hřeben opět do černavé mlhy. Při sestupu kamenitou kotlinou jsme zahlédli sviště. Pak jsme se vydrápali k vápencovému skalnímu okénku, kde jsme něco málo pojedli. Hřeben byl nepřístupný, a tak nám nezbylo než se harcovat přes boční hřebeny za hory, za doly jako hloupej Honza za princeznou. V druhém údolí nás poctili svou přítomnosti dva kamzíci. Taky jsme tam poobědvali. Na dalších kopcích jsme se solidně zhuntovali, takže pro nás bylo vysvobozením dorazit v počínajícím dešti na chatu Podragu. No chata žádnej zázrak, netopilo se, v cimře klemra jak blázen, ale čisté palandy s larisami, chápavá správcová s dobrou angličtinou a vůbec, nebylo co řešit. I když 30 lei za tohle by si jinde jistě říct nemohli. A chcalo a chcalo. Uvařili jsme na chodbě (jídlo bylo totiž dost drahý), jíst jsme pak směli v jídelně, kterou jsme s tlupou estonských baťůžkářů jakž takž zafuněli. Co nezvládal Celsius, to doháněl vizovickej Jelínek. Kolem stolu taky putovala nejedna čokoláda a jiné dobroty a všichni jsme snili o zlepšení počasí, abychom mohli dobýt vrchol Rumunska - Vf. Moldoveanu.

st 12.9.
Ale houby, houby, zlatá rybko! Zatímco jsme chrupali, déšť se proměnil ve sněžení, takže procitnutí bylo úplně bílé. Bílý sníh, bílá mlha, záříčko jak z praku! Po snídani a zabalení jsme jednoduše kapitulovali a jali se sestupovat do údolí. Cestu nám prošlapala estonská delegace, která rovněž s Moldoveanu nepořídila, a pár oslů, kteří se přišli zezdola napást čerstvě zasněžené travičky. Pod hranicí sněhu jsme pokračovali podle očekávání v dešti. Pochod byl dlouhý, zato krásným lesem, přes bystřiny, po skalkách... Ale nadával jsem fest, protože počasí to všechno kazilo. Dole v zablaceném koutě lesa jsme se naobědvali. U lesa pak čekal autobus na Estonce a díky Járově diplomacii čekal vlastně i na nás. Estonci nás vzali na nádraží a ušetřili nám tak vražedný pochod po asfaltu. V celém Rumunsku furt a všude pršelo (kromě zasněžených hor, to dá rozum). Na nádraží nám akorát fouknul vlak, tak jsme mohli uvařit, nabrat vodu z rumpálové studny a sednout do dalšího. I ve vlaku byla zima. Se soumrakem jsme vystoupili v Brašově. Ještě jsme ani nestáli všichni na peróně a už nás oslovil týpek, jestli u něj nechcem složit hlavy. Dalších 30 lei, ale tentokrát s teplou vodou. Nevěřícně jsem přesvědčil ostatní, abychom obešli nádraží a omrkli, jestli se nenaskytne něco lepšího. Nenaskytlo, a tak jsme dali důvěru první nabídce. Na konečné autobusu v malých uličkách pod brašovským hvozdem stál velký penzion. Chlapík byl ochotný, uměl se prodat, bydlení bylo slušné a čisté - důvod k důvěře. Složili jsme bagáž, zuli se z bagančat, někteří vyrazili hned za pivem a nočním životem velkoměsta, my ostatní jsme se osprchli a vyrazili na fotoprocházku po městě: Pravoslavný kostelík, dvě městské brány, nápis nad městem BRASOV á la Holywood, synagoga, nejužší ulička ve městě, náměstí, černý luteránský kostel, dvě věže, ulička se stokou jak vystřižená z Foglarových Stánadel... Déšt zmírnil, vrátili jsme se do penzionu a spali jak polena.

čt 13.9.
Katka, Artur a Michal se rozloučili a vydali se po svých (pak jsme se ještě viděli na Branu). I my jsme vstali, posnídali cizí snídani - dcera majitele nám oznámila, že chleba s marmeládou je pro ty, kteří si to zaplatili; vzala ale sportovně, když jsme jí s plnými pusami přitakali. Pak jsme s malými batůžky šli přes město vyměnit peníze a na městskou a z ní jsme přesedli na autobus do Branu v mezihoří Bucegi a Piatra Crailui. Je to taková obydlená zatáčka, ve které je "Drákulův" hrad stejného jména Bran. Drákula tu historicky pobyl snad jen pár dnů, ale něčím návštěvnost nejznámějšího rumunského hradu živit musejí. Jako jinde v Rumunsku tu kvete obchod a čilý stavební ruch, který nabral obrátky se vstupem země do EU. Nejprve jsme zašli na hrad. Je neskutečně útulný - co místnůstka, to pícka, pohovka, výklenek s posezením a výhledem do malebné krajiny. Navíc se konečně ukázalo sluníčko, takže to opravdu stálo za to! Až na šest půlek lidí okolo. Po prohlídce jsme udělali společné foto s hradem a vydali se do podhradí, kde byl krásný skanzen se vším všudy. Za branami Branu už klokotala tržnice s tisícem a jedním kýčem na téma Drákula. Ve změti zbytečností byly k sehnání i hezké ruční svetry, ubrusy a výšivky. Podařilo se mi koupit hezké pohledy, staročeský trdelník (který tu vydávají za starorumunský a který jsem si tu před čtyřmi lety nedopřál) a super sejra přímo od bači. Ostatně u něj jsme strávili notnou chvíli, protože ovčí sejr jsme chtěli domů každý. Aleš se odvázal a koupil i pálenku v PET láhvi (naštěstí jen půl litru!). Pak jsme sedli za příjemné 3 lei opět do busu a hurá zpět do Brašova. Cestou jsme minuli totálně zplundrovanou fabriku, z níž zbyla jen silueta a kolem se pásli koně. V Brašově byl postup jednoduchý - dojet do penzionu pro bágly (cestou jsme se zastavili v katolickém kostele, vyfotili na náměstí u mailovacího automatu a koupili známky), přesunout se na rušné nádraží, koupit rezervace (ač nejsme Indiáni) a utratit poslední lei, což byl trochu problém, protože v potravinách u nádraží byli pěkný kriplíci a nechtěli nám prodat lahváče. Spokojili jsme se s plechouty a po setmění sedli do écéčka nach Hause. Nálada byla výborná - zutí, unavení a smradlaví jsme obsadili dvě kupé a borec, co měl mezi námi místenku, na ni záhy rezignoval. Cpali jsme se sejrem a ostatní dobrotou, pili pivo a Aleš načnul ten destilovaný zázrak. No to bylo! Smrdělo to jak pálenka z kozích bobků a Honza to výstižně přezdil na Kozí šťouch. A skutečně, zábava s tím půllitrem smradu nám vydržela až do pozdních ranních hodin za českou hranici. Značně znaveni železniční pařbou jsme prospali a profrčeli Maďarsko.

pá 14.9.
V Budapešti jsme přesedli do dalšího écéčka, kde jsme se navzájem vytáčeli s jednou Maďaroslovenkou kouřící v nekuřáckém vlaku. Když zapálila, Jára jí dokonce chtěl cigaretu sebrat, ale nevybojoval to. Tak jsme aspoň házeli do éteru čobolácký vtipy. Podunajská placka byla dost nekonečná, přišel tedy čas i na karty. V Břeclavi nás opustili Aleš s Jirkou a v Brně už jsme se rozloučili všichni. S Honzou jsme pak jeli směr Golčův Jeníkov a Kutná Hora. Good vandr!

Vojta Macek | Hradec Králové | 2007